Rikova výprava: Díl I – Ztracený v dluzích

Rik, syn koželuha a kandidát na titul největšího chudáka v Novigradu, zemřel. Sice ještě chodil a dýchal, ale už teď vypadal jako mrtvola, hlavně kvůli nedostatku spánku a špatné hygieně.

Rik měl totiž tu smůlu, že se zřejmě narodil jen s polovinou mozku. Půjčil si peníze od Břitvy, nejstrašlivějšího lichváře ve městě. Bod jedna – nedostatek spánku. Břitvovi vymahači mu totiž byli v patách a někde se rozumně vyspat bylo v podstatě nemožné.

To ale nebyl Rikův jediný problém, když nad tím tak přemýšlel, možná si s polovinou mozku docela fandil nebo možná o další část přišel – díky fisstechu, za který všechny půjčené peníze utratil. Bod dva – nedostatek peněz, hygieny, rozumného jídla, vůle žít, ...

Rik v tuto chvíli seděl v přístavu, v hospodě U Zlatého jesetera, tváří v tvář své jediné naději – svému švagrovi.

“Notak Edmunde, tolik toho po tobě nechci. Jen pár korun, to je všecko,” žadonil.

“Pár korun? 800 je podle tebe pár? A co těch 300 co jsem ti půjčil před měsícem a 200 měsíc před tím?! Ty mi chceš vrátit kdy, hmm?!” Edmund zvýšil hlas.

Rik se zkroutil do sebe jako had pod kamenem. “Hned jak se postavím na nohy. Slibuju.”

“Slíbil jsi už tolikrát, že kdybych měl pokaždé dostat korunu, už bys měl splacený dluh…” odfrkl Edmund a vzdychl. “Achjo, tohle musí skončit, Riku. I kdybych chtěl, ty peníze ti nedám. Tvoje sestra by mě zabila. Ale...” odmlčel se a pak dodal, “můžu ti pomoct jinak. Prý nějaký obchodník chystá velkou výpravu na sever. Jeho loď je právě v přístavu.”

Rikovy oči se rozšířily.

“Ale já o lodích nic nevím. Dyť já ani neumím plavat.”

“To není problém. Většina námořníků taky neumí. A na tuhle výpravu berou každého.”

“Ale…”

“Riku, ty jinou možnost nemáš.”

Slunce pálilo, když Rik vyšel z hospody. Smrad přístavu mu zalezl pod kůži, ale naděje mu držela hlavu vztyčenou. Dle Edmundových slov měl hledat úředníka s pečetí Lysbrechtových – na kabátě, ne na čele. A taky že našel, na molu u jedné z lodí seděl zrzavý úředník – kůže jako mlíko a oči mrtvé jako ryby v síti. To byl on.

“Jméno?” houkl znuděně.

“Rik. Jenom... Rik.”

“Povolání?”

“Eh... občas něco nesu. Nebo kopu. Nebo vařím. Trochu. Když je co.”

“Výborně. Pomocná síla. Výprava na sever – Kovir a Povis. Cíl: založení osady. Cesta, jídlo, materiál zajištěn, když se osvědčíš můžeš si vybudovat vlastní dům z materiálu ctihodného pána Oswalda Lysbrechta. Odjezd zítra za úsvitu.”

Rik se zmohl jen na kývnutí, úředník si ho už ale nevšímal.

A tak se Rik otočil a zamířil zpět do hospody. Ne že by měl na nocleh, ale aspoň na pivo mu ještě zbylo.

Zpočátku si ho nevšimli. Tři muži stáli u pultu, prohrabávali se záznamy z cechovních knih a tahali z hostinského informace. Jeden měl jizvu přes oko, druhý lysinu lesklou jak čerstvě stažená kůže a třetí, statný jako sud, právě lámal malíček nějakému ubožákovi.

“Tak co, už si vzpomínáš ty špíno? Takovej malej vyhublej skrček s nudlí u nosu… říká si Rik.” povídá ten třetí skoro nezúčastněně zatímco chudákovi lámal druhý prst a upíjel jeho vlastní pivo.

Rik seděl v rohu ve stínu a docela v něm hrklo. Pivo v korbelu mu zhořklo až za hranice poživatelnosti. Srdce mu bušilo. Oči přejížděly mezi pijanem vedle něj, prázdným džbánem a zavřenými dveřmi. Polkl.

Nesmím se hýbat. Nesmím se dívat. Nesmím–

Rik se zvedl. Opatrně. Ne až tak opatrně – příliš rychle. Zaskřípěla židle.

“HEJ!” zařval jizvoun, probodl Rika pohledem a neochvějně na něj ukázal. “To je on!”

Rik na nic nečekal. Vrhl se ke dveřím a rozrazil je dokořán. Noha mu podklouzla na mokré dlažbě, ale udržel rovnováhu. Za sebou slyšel zběsilý dusot, klení a zoufalé praskání ničeného dřevěného nábytku.

Proboha čím je to Břitva krmí?! Utíkej, Rikku, utíkej!

Vyrazil přes tržiště. Přes sud s rybami, přes bednu s chlebem. Proklouzl mezi dvěma zelináři, jeden po něm hodil pór. Minul.

Furt za sebou slyšel kroky. Těžké, zuřivé. Každý náraz podrážek o dlažbu byl jako zvon smrti.

Ulička doleva. Slepá. Zpět. Vpravo. Přeletěl nízký plůtek, přistál tvrdě. Kotník zabolel. Zuby zatnul. Nevzdal to.

Dům s otevřenými dveřmi. Dovnitř. Schody nahoru. Nahoru. Nahoru. Křik za ním. Dveře na půdu – zamčené. Zpět. Doleva – balkon. Přes něj na sousední střechu. Podklouzl. Zachytil se okapu.

Seskočil dolů.

“Támhle je, za ním!“

Do prdele. Do prdele!

Ven ze dvora. Škvírou mezi domy. Další dvůr.

Pak… ticho.

Zastavil. Naslouchal. Srdce jako buben. Byl sám – musel je ztratit v té škvíře. Ale ne na dlouho, musí se schovat. Zoufale se rozhlídl po dvoře. Věděl, že o moc víc kroků už nedá – i kdyby na tom závisel jeho život (závisel!).

A pak ji spatřil. Hromadu hnoje. Teplou. Páchnoucí. Bezpečnou.

Bez přemýšlení se vrhl dovnitř. Zahrabal se. Skryl. Schoulil se. Cítil, jak mu vlastní dech stoupá zpět do obličeje.

Tma.

Teplo.

Klid.

A tak <, chudák z Novigradu, po naprosto vyčerpávající honičce usnul.

Kohout zakokrhal.

Rik otevřel oči. Pomalu. Neochotně. S každým nádechem cítil bolest – a příšernej smrad. Zápach mu zalepil nos. Když se pokusil pohnout, celé tělo mu řvalo bolestí.

Zvedl se z hnoje jako mrtvola z hrobu. Nohy se mu třásly. Oči pálily. Ale nebe bylo modré a v dálce znělo volání racků.

Vykřikl. Slabě. Pak hlasitěji.

“Loď!”

Rozběhl se – kulhal a potácel se. Ale běžel.

V přístavu už bylo rušno, lidé se rozcházeli, lana se zvedala a kotvy vylézaly z vody.

Rik zakřičel.

“Počkejte! Jsem tu! JSEM TU!” Nikdo se na něj ale ani neohlédl.

Rik běžel ale běžel (poprvé skutečně toto ráno) a zvládl se zachytit vzdalující se provazový žebřík. Vyškrábal se nahoru – prsty měl zkrvavené a myslel, že vyplivne svoje plíce. Ale stál, teda ležel, na palubě a pozoroval vzdalující se molo a za chvíli i Novigrad – místo ve kterém se narodil, vyrostl a dospěl. A které poprvé v životě opouštěl.

‍